Dnes jsem si vzal dovolenou. Jednak kvůli pomalu, ale jistě končícím prázdninám dětí a druhak kvůli psychické přípravě na večerní návštěvu Pottrovic synka v kině.

Děti se už od rána nemohly dočkat večera a tak s povděkem přivítaly autonávštěvu zahrady – alespoň zabijeme čas, vyluxujeme auto a děti se nadýchají čerstvého vzduchu. Po příjezdu a převlečení dětí do sportovního (vyjma bot) jsem se vrhl s vysavačem do útrob vozu. Po odkrytí zadního dvojsedadla, kde sedávají mé dvě ratolesti, jsem si marně snažil vzpomenout, kdy jsme naposledy jedli v autě hranolky, rohlík s marmeládou nebo tatranku. Ze zbytků, které jsem tam našel, by týden žila středně velká somálská vesnice. Po vysátí jsem prohlásil „Nikdy více jídlo v autě!“. Ale stejně ty malé upíry podezřívám, že si z toho nic nedělají.

Nebylo teplo a ani moc sucho a tak jsme se rozhodli, že pomalu vyrazíme hledat místo, kde bychom mohli poobědvat. Děti, které ráno odmítaly na zahradu jet, nyní odmítaly ze zahrady odjet. Nakonec se daly přilákat k autu slibem nějakých dobrot. Po příchodu obou dětí mě napadlo, jestli nemají jiné boty, protože ráno měly obě tmavé a teď vypadaly zdálky světle hnědé. Vše se vysvětlilo po bližším ohledání – boty byly i přes varování („…neběhejte přes ty rozbahněné záhony…nerozdupávejte ty krtince…máte boty do školy…“) obalené blátem.

Odjezd byl odložen. Popadl jsem boty a jal se je v blízkém velmi ledovém potůčku (vzduch -3 stupně) v podřepu zbavovat bláta. Celkem mi to šlo až na drobnou nehodu, kdy se pravá bota Malého rozhodla vydat po proudu. Naštěstí jsem byl rychlejší (a málem tam zahučel za ní). Při uštěpačných poznámkách mé drahé polovičky („…ty desky se pod tebou nějak prohýbají…“) jsem dokončil očistu a jelo se. Až na to, že si Malý celou cestu stěžoval, že se mu nějak potí pravá nožička a mě se hlavou pořád honily úryvky jedné skladby Ivana Mládka („Jedu takhle tábořit…“) se už nic zvláštního nestalo.