Zkraje loňského roku jsem objevil v jedněch hudebninách kouzelnou krabici, ve které se skrývala kopie kytary Fender Stratocaster a kytarové kombo (minizesilovač velikosti menšího nočního stolku). Ideální poměr cena-výkon (cca 4000 korun).

Zavzpomínal jsem si na léta svého hudebního mládí a doma jsem nesměle vyslovil přání, co že bych chtěl k dubnovým narozeninám. Čas plynul a já pravidelně jako sup kroužil kolem výkladu, kde se hrdě k nebi pnul jako krk labutě hmatník mé budoucí krásky. Jenže osud tomu chtěl jinak a tak místo kytary jsem k narozeninám dostal nový Palm jako náhradu za ten, který si dal čaj o páté. Nevadí, řekl jsem si, příští rok by to mohlo vyjít. Jenže při občasných návštěvách hudebnin můj zrak stále častěji překmitával z kytary na takové ty pětioktávové MIDI samohrajky, které manuálně zručný člověk připíchne zezadu k počítači a pomocí programu na skládání hudby a trochy toho hudebního talentu může tvořit díla, která doposud nosil jen v hlavě. A teď babo raď! Mám na stará kolena rozvinout svůj talent čtrnáctiletého kytaristy, hrajícího po sklepech s kamarády a možná se stát novým Jimmy Hendrixem, nebo se mám rozpomenout na dobu krátce po vojně, kdy jsem se marně snažil stát se popovou hvězdou se skladbami tvořenými výhradně pomocí elektronických kláves, automatických bubeníků a sequencerů (zapůjčených od movitějšího kolegy)? Kytarou bych si splnil dávný sen, na klávesy by mohly zabrnkat i obě děti. Dilema!

Možná si budu k narozeninám přát tamburínu.