Nešikův weblog už delší dobu stagnuje. Vypadá to, že chlapec buď nemá o čem psát, nebo se smůla začala lepit na někoho jiného. Včerejší příhoda dává za pravdu spíše druhé možnosti 🙂

Ložnice. Večer. Šatní skříň. Vysoká. Otevírám ji, abych si … vlastně ani nevím proč, jak bude vysvětleno později. Jenže na skříni je z neznámých důvodů položen pětilitrový, asi kilogramový plastový kanystr, jehož hlavní životní náplní je čekat v kufru auta na situaci, kdy dojde benzín a k nejbližší pumpě to bude kilometr či více pěšího pochodu. Jenže to on ne, on musí být tady a ještě ke všemu kouskem opřen o dvířka, takže při prudkém otevření se podle zákonů fyziky posune přes okraj a gravitační síla dokoná dílo zkázy. Náhle ležím na zemí, vedle mě leží pokroucené brýle, na nose mám sedmimilimetrovou řeznou ranku na kořeni nosu, za kterou vděčím výrobcům bezrámkových brýlí se dvěmi šrouby, směřujícími přímo k očím a snažím se přesvědčit rodinu, že opravdu nepotřebuji uložit do stabilizované polohy.

Já: „Vykrvácím!“
Rodina: „Je to jen škrábnutí“
Já: „Co když mám otřes mozku?“
Rodina: „Nemáš.“
Já: „Odvezete mě na pohotovost?“
Rodina: „Vždyť už to neteče!“
Já: „Nemůžu mít trvalé následky?“
Rodina: „Můžeš.“
Já: „Proboha, dělejte něco!“
Rodina: „Jdi si lehnout“
Já: „Nemůžu vykrvácet?“
Rodina: „Dobrou“

Kdopak to na mě chtěl spáchat atentát? Kdybych si alespoň vzpomněl, pro co já jsem vlastně do té skříně lezl…