Následující příspěvek by se spíše hodil do Nešikova blogu…

Parkoviště před prodejnou Jednota v Berouně. Zastavuji, urychleně se loučím s rodinou větou „Sraz někde na náměstí“ a rychlým krokem opouštím auto. Hernajs, proč jsem té minerálky vypil tolik? Kde tu asi mají veřejné záchodky? Tak tamto je asi kašna, to dál bude nějaký vodotrysk nebo co. Kruci, budu muset najít nějakou hospodu. Cukrárna, krejčovství, holič, prodejna zmrzliny, trafika – výkladní skříně se mi míhají před očima ve stále zrychlujícím tempu. Bože – přece si neulevím na náměstí jak nějaký ožralý bezdomovec! No to by byl pěkný trapas. Restaurace! Konečně! Procházím dlouhou vstupní chodbou a mířím šťastně ke dveřím s figurkou panáčka. Na dveřích visí cedule: „Pouze pro hosty restaurace – klíč na požádání u číšníka“. Tak to ne, mám svou hrdost. Vycházím a pokračuji dále směrem ke konci náměstí. Jak se blíží brána, můj krok se stále zkracuje a kdybych měl na krku kytaru, musím kolemjdoucím připadat jak Chuck Berry se svým pověstným kachním krokem. Na konci zjišťuji, že veřejné toalety na náměstí v Berouně opravdu nemají, zato já budu mít během pár vteřin z ostudy kabát. Smykem otáčím o 180 stupňů a mířím do oné nálevny, kde mi bylo stydno požádat číšníka o klíč, nejsa hostem. Docházím pět vteřin před dvanáctou, pokládám na pult pětikorunu a s výrazem štvance vyhrknu mistru pípy do obličeje větu: „Mohu si u vás za pět korun zajít na záchod?“ Ten na mě nevěřícně pohlédne a prohodí na půl úst: „Klydňéééé a zadarmóóóó“ Tomu zase nevěřím já a pronáším: „Ale vždyť klíč máte vy, ne?“ na což on odpovídá „Depáááák, je tam votevřínóóóó“ Já vůl! Předtím jsem ani nezkusil kliku a málem jsem byl historicky znemožněn. V posledních křečích dobíhám těch pět metrů ke dveřím…

Svět je zase nádherný 😉