Ve středu měla Terry narozeniny a jednou z částí plánované celodenní akce byla návštěva kravařského aquaparku. Jednou z tamních atrakcí je i tobogán, jehož roura vede venkem areálu. Zažil jsem tam něco, o čem jsem byl chvíli po akci ochoten hovořit jen v přítomnosti psychologa a pomocí hadrových panenek 🙂

Jdu takhle s dětmi po schodech nahoru na tobogán, před námi jedna starší paní, která dá dětem přednost, děti odjedou a ona na mně, jestli je to rychlé a jestli je to bezpečné a tak podobně. Já odpovídám popravdě, že to je velice pomalý tobogán (soudě podle předchozí zkušenosti z Laa an der Thaya) a že když si nelehne na záda, tak pojede hodně pomalu. Paní tedy pracně nastoupila a vydala se do modrého tunelu. Když uplynula doba, kdy by už měla být dole a kontrolní světlo dvakrát bliklo zeleně, vydal jsem se i já na cestu. Jel jsem vleže a tentokrát docela rychle. Někde uprostřed jsem za zatáčkou uviděl neuvěřitelné – sedící paní. Ani se nehnula a jen tam tak seděla. Absurdní podívaná. Začal jsem brzdit, což je ve vlhké rouře poměrně problém. Zkoušel jsem to rukama o vrch roury, což mě jednak trochu zpomalilo a jednak poněkud pootočilo, takže do sedící paní jsem narazil napůl bokem. Několika jednoduchými větami („Dopr… jeďte…tady…proč tu sedíte?…“) jsem ji vysvětlil, že tady nemůže jen tak sedět a že jestli se nepohne, tak v dolním bazénu skončíme se zlomenou páteří oba, protože už jsem v dálce nad sebou slyšel veselé hlaholení dalšího jezdce. Paní mi zcela logicky odpověděla, že nepojede, protože je to moc rychlé, leč gravitace je gravitace a mnou uštědřená energie z nárazu do jejich sedacích partií vykonala své, načež se ode mě o pár metrů vzdálila, ale zase začala brzdit, až se zastavila. Následovalo moje další brždění nehty o strop a další náraz. To celé ještě dvakrát. Nejšílenější na celé scéně byla ta její neustálá úporná snaha zastavit.

Zkrátím to. Konečně jsem spatřil světlo na konci tunelu. Dole u výpusti mě čekala dcerka s foťákem a ve chvíli, kdy jsme vyjížděli do cílového bazénku (dle mého názoru tak 10 cm od sebe, dle názoru dcery já s nohama kolem ramen brzdicí paní – nemožné, to bych přece nevytěsnil z hlavy 😉 ) zmáčkla spoušť. Když jsem zcela zmaten opouštěl bazén, dorazila mě dotazem „Takhle se seznamuješ?“. No nezabili byste ji? 🙂

Celá tahle absurdní scéna se odehrála během necelé minuty, ale mě připadalo, že se tam plazíme hodinu.

Tobogán