Právě jsem odnesl do školy plný kufr s věcmi na jedenáct dní. Velká dnes po desáté odjíždí do školy v přírodě. Takhle dlouho z domu ještě nebyla a já to docela těžce nesu. Doufám, že se jí tam bude líbit a na nás si ani nevzpomene 🙂

Vzpomínám na svou školu v přírodě. Trvala celkem tři týdny, ovšem na víkendy jsme se vraceli domů. Pamatuju si, jak mi cestou autobusem pravidelně nezabíral Kinedryl a vždycky jsem se poblil jak Alík. Měl jsem z autobusu deprese. Sotva jsem se posadil na své místo, ještě předtím, než řidič nastartoval mi bylo jasné, že všechno zase půjde ven. Nepomáhalo nic. Jednou do mě dokonce jakási dobrá žena z řad učitelského sboru nalila hlt fernetu, zřejmě podle přísloví „Vyhnat čerta ďáblem“. Bez úspěchu. Po několika kilometrech se autobusem nesla vůně vánočky s máslem a fernetu. Ten ridič, co nás vozíval, na mě dodnes patrně vzpomíná (pokud ještě žije), protože při poslední cestě se mi zase neudělalo dobře a už jsem to nemohl vydržet, tak jsem šel dopředu za učitelkou a zelený naznačoval, ať zastaví. Řidič na to, že teď to nejde, že jsme na nepřehledném úseku a ještě ten sníh do toho. Já už nemohl dál, tak jsem si utěsnil pusu oběma rukama, aby to nevyšplouchlo ven, stoupl si demonstrativně na přední schůdky a různými posunky, zvuky a koulením očí naznačoval, že jestli okamžitě nezastaví, tak ten hezký kobereček změní barvu. Na tohle slyšel a tak moc se snažil, že při zastavování podřel bok jakési staré škody 100. Jen co jsem si odložil do sněhu, ulevilo se mi, ale nemohlo mi uniknout několik nespisovných výrazů, které si mezi sebou vyměnili oba řidiči. Pak cesta pokračovala, ale žaludek už si nic nedovolil, protože ty pohledy, které na mě vrhal náš řidič, bych nikomu nepřál. Zajímavé na tom je, že blbě mi bývalo jen cestou tam.

Nu co, asi jsem měkota, ale už teď se mi stýská. Musím si spravit náladu:
Aj drank tú mač lást nájt…