O víkendu jsme podnikli dvojdenní výlet na Klín – nádherné místo nedaleko Mostů u Jablůnkova, kde měli kdysi rodiče Pavly s kamarády pronajatou chalupu, kterou vlastnoručními úpravami za těch přibližně dvacet let převedli ze stavu „používá se to už jen jako chlív“ do stavu absolutně skvělé chaloupky. Jenže po smrti majitele a díky chybně uzavřené smlouvě o pronájmu se vnuk po zhlédnutí dědictví dožadoval předání hned a ne až po sjednané době. Pavla se ještě dodnes při vzpomínce na to bezpráví shání po střelné zbrani, případně po menší kolonii termitů. A já se jí nedivím.Je to opravdu krásné místo. Poprvé jsme tam byli s dětmi před čtyřmi lety. Ve čtvrtek Pavla prohodila, že bychom tam mohli „někdy“ zase zajet. Po našem souhlasném zamručení z ní vylezlo, že už zařídila ubytování na Tetřevu 🙂 Vyrazili jsme kolem deváté. Cesta probíhala v pohodě, až na poslední úsek cesty, který vedl lesem. Vjezd do lesa značila zřetelná dopravní značka B11, na což Pavla pronesla „Na Tetřevu mi říkali, že kdyby nás otravovali policajti, máme říct, že jsme tam ubytovaní“. Dva kilometry před koncem desetikilometrového lesního úseku, ve zhruba 160 stupňové zatáčce stála tmavě zelená dodávka s nepřehlédnutelným nápisem na boku a dvěma postavičkami, které po mávnutí plácačkou vyrazili s úsměvem a s vidinou prvního dnešního výdělku k nám. Větou „My jsme ubytovaní na Tetřevu“ jsem je nejspíše zklamal, protože jeden z nich posmutněl, vzal si doklady a tři minuty něco řešil v dodávce. Pak mi je se slovy „Tak nashledanou“ vrátil a my jeli dál. Ve zpětném zrcátku jsem sledoval jejich smutné obličeje až do další zatáčky.

Po domluvě ubytování jsme vyrazili směr Kaplička – Muřinkový vrch. Děti cestou sbíraly borůvky, kterých bylo „něúrekom“. Šlo se po vrstevnici, takže to byla docela pohodová procházka. Cestou Pavla našla sluneční (oranžové) brýle, čímž se nám alespoň symbolicky vrátila Malého dvojnásobná ztráta nových slunečních brýlí během čtyř dnů. U Kapličky jsme si dali svačinku a pokračovali směr osada Klín. U chalupy seděla skupinka novousedlíků a podivně se dívala na naši skupinku. Není divu – ta stezka kolem není turistická cesta. Prošli jsme se až ke Korýtku, které pořád stojí. Děti sbíraly borůvky, já jsem si schrupnul:) a šlo se zpátky. Cestou zpět jsem nenápadně zapnul svou „špionážní“ videokameru, aby i tchán s tchýní měli z tohoto výletu nějakou vzpomínku. Cestou zpátky nás chytl déšť, ale měli jsme pláštěnky. Na Tetřev jsme dorazili kolem půl osmé, pozdravili se s personálem, kterého bylo o tři víc než nás (divné – o prázdninách a prázdná chata) a šli si nahoru na pokoj číst historické nápisy na zdech od dříve ubytovaných turistických výprav (soudě podle stylu, převážně školou povinných). Ještě jsme si dali dole kafe, při kterém jsem se historicky znemožnil, když jsem automaticky na otázku „Co si dáte?“ odpověděl „Preso s mlíkem“. Servírka se zatvářila udiveně a suše řekla „Máme jenom turka.“ Večer jsme ještě chvilku hráli scrabble

Ráno nás probudil déšť a tak se plánovaný minivýlet na Skalku málem neuskutečnil, ale po chvilce se déšť zmírnil a my jsme po rozloučení s personálem vyrazili. Venku se k nám přidal yorkšír, který s největší pravděpodobností patřil někomu z personálu. Co jiného taky očekávat od psa uprostřed lesů, že… Zjevně se mu zalíbil plyšový knírač Velké, protože ho popadl do zubů a vlek kamsi pryč. Později se přidal k nám a skoro celou cestu na Skalku (cca 2 kilometry) šel radostně před námi. Měli jsme v úmyslu se hned vrátit, takže nám psí doprovod nevadil. Navíc jsme si řekli, že je asi zvyklý pobíhat po okolí. Pejsek nadšeně běhal kolem nás, nosil nám kamínky, větvičky a viditelně si užíval. Tipovali jsme, že jeho majitel s ním asi nebude příliš chodit na procházky. Měli jsme pravdu… Kousek před skalkou se za námi přiřítila Toytota, se skřípěním brzd zastavila a zevnitř vylezl asi 120 kilový pologramotný majitel psa a s výkřiky „Pocééééééééééém!!!!“, „Do autaaaaaaaaaaa!!!“ a podobně začal deptat nebohého psíka, který se plazil po zemi k autu. Když ho dostal dovnitř, zařval ještě směrem k nám něco mongolsky. Přeložili jsme si to jako „Mohli ste řeknut, že ide s vama!“ Šokované děti i my jsme si z toho vzali ponaučení a od teď kdykoli se k nám na cestě přidá jakýkoli pes, okamžitě se ho budeme snažit přivést zpět majiteli a to buď za vodítko, nebo zavěšeného zuby na předloktí.

Na Skalce (mimochodem je moc pěkně rekonsturovaná po tom požáru) jsme zahnali žízeň, koupili si turistické značky, děti dostaly razítka do deníčků a pak už jsme zamířili zpět k Tetřevu, kde parkovalo naše auto. Vize plášťů prořezaných zdivočelým majitelem yorkšíra se ukázala jako lichá a my jsme v pořádku vyrazili na zpáteční cestu. Cesta domů proběhla v pořádku. Doma nás čekaly … co jiného … borůvkové knedlíky 🙂