Koncem loňského roku jsme se společně rozhodli, že začneme lyžovat. A proč být zbytečně skromní a drásat skluznici na místních minikopečcích, když můžeme vyrazit do Alp, co? Z původně plánovaného “Hele, koupíme si starší lyže a boty, tak dohromady za max 3000,- a uvidíme, jak nám to půjde” to dopadlo tak, že jsme si pořídili komplet novou výbavu úhrnem asi za 10000,-. Ostatně, co s penězi, že…

Slovo dalo slovo a my v lednu vybrali a částečně zaplatili pětidenní zájezd do rakouského lyžařského střediska Dachstein West s cestovkou A21 a to společně s mými dvěma dětmi a dceřiným přítelem. Abychom tam nejeli jako totální tragédi, protože já stál na lyžích za život všehovšudy tak pětkrát a to včetně památného lyžáku, kde jsem byl po ukázkovém sjezdu na půjčených lyžích s proslulým vázáním Kandahar zařazen do šesté výkonnostní skupiny (spolu s jedním jednonohým spolužákem 😉 ), začali jsme pilně trénovat.

Začali jsme na Vaňkově kopci, zjistili, že to bude chtít odborné vedení, zaplatili si hodinu s učitelem, trošku se zlepšili a pak už jen střídali Vaňkáč, Tošovice a Bílou, abychom alespoň něco najezdili do 2. března, kdy se mělo vyjet.

Zhruba 14 dní před odjezdem onemocněla Martina. Úporný kašel, ucpané dutiny, rýma, prostě ideální stav před lyžařským zájezdem. Statečně jsem uhýbal bacilům, ačkoli jsme byli v denodenním styku a byl na sebe hrdý, jaké ovoce nese mé denní otužování a zdravá výživa. Nastal den D-1 a já se probudil s rýmou a bolestí v krku. No šlak to tref…

Čtvrtek

Osm hodin v autobusu, který cestovka koupila zřejmě od nízkonákladové letecké společnosti, proběhlo vcelku v pohodě. Až na otlačená kolena a pravidelný kašel napravo ode mě se skoro nic zvláštního nestalo. Skoro…

Kousek před Olomoucí mě probudila rána jako když praskne kolo. Většinu z nás vzadu to zneklidnilo, nicméně řidič si zřejmě ničeho nevšiml a jel dál. Po nějaké době zastavil a se slovy, že mu zřejmě prasklo turbo, bo to netahne, přišel dozadu s kolegou opravářem a ten se asi 20 minut hrabal v motoru, načež zjistil, že praskla spojka nějakého potrubí a že druhá měla namále. No couž… Pravidelná kontrola = základ úspěchu.

Po sedmé hodině jsme parkovali u hotelu Agatha Wirth v městečku Sankt Agatha, kde nám delegát (ještě o něm bude řeč) předal klíč od pokoje, my se ubytovali a šli na večeři. Polévka, noky se sýrovou omáčkou a dezert přišly k duhu a po jídle už dva marodi zamířili na pokoj a po chvilce čtení spali. Děti šly hrát pinec.

Pátek

Po probuzení jsem zjistil, že mě začala bolet pravá mandle. Super… Po snídani jsme se oblékli do lyžařského a 8:20 odjížděli autobusem do zhruba 15 kilometrů vzdáleného střediska. Na místě jsme dostali třídenní skipasy od delegáta. Když jsme při příjezdu uviděli sjezdovku číslo 2 (v mapě označená jako červená, ale nám v tu chvíli přišla jako kolmá stěna), rozhodli jsme se, že popojedem skibusem na sjezdovku 9, která byla značená jako modrá a navíc podél ní vedla kabinková lanovka.

Po prvním vystoupání na vrchol se nám otevřel nádherný dechberoucí výhled na okolní zasněžené hory. Tak… a teď se ještě dostat dolů… Celá sjezdovka měla zhruba 5 kilometrů, což je s 600 metry Vaňkova kopce docela rozdíl. Sjezdovka sice byla značená jako modrá, ale místy byla určitě červená. Nahoře to ještě bylo fajn, ale od půlky následoval docela prudký úsek, kde byl mokrý a rozježděný muldatý sníh, takže několik pádů na sebe nenechalo dlouho čekat. Po třetím sjetí jsme se rozhodli, že cestu zpět k autobusu, kde jsme měli hodinku na oběd/svačinu/relax, zvolíme jinudy.

Propletli jsme se po několika červených, jeli jednou kotvou a jednou sedačkou a nakonec se dostali na sjezdovku 2, která nás tak vyděsila při příjezdu. A právem… Dostat se dolů byl pro nás dva lyžařské skoropanice docela nadlidský úkol, protože jednak to bylo docela prudké a jednak už ten sníh připomínal ovocnou dřeň. A co teprve Terka, která stála na lyžích poprvé po dvou letech. Nějak jsme to zvládli, lehce v autobuse pojedli a odpoledne pak jeli skibusem zpátky na devítku. Nahoře ale tak fučelo a sníh už tál i tam, že jsme to po dvou sjezdech do půlky (kde byla nástupní stanice kabinky) vzdali a vrátili se k autobusu.

Po návratu na hotel jsme unavení padli na chvilku do postele, pak povečeřeli (polévka, ryba, brambory a zelenina, dezert), na pokoji si otevřeli víno (Muler Thurgau), zjistili, že je zkažené (ono když je bílé víno spíše hnědočervené, asi je zbytečné ho ochutnávat), vylili ho, chvilku si četli a za společného chrchlání šli unavení spát. Okolo jedné následoval budíček (kašel) a pak dlouhá snaha o znovuusnutí. Ráno jsme byli následkem toho jak dva zombíci.

Sobota

Mandle už nebolí, zato bolí celý krk a přidal se suchý kašel. Po snídani (jsou tady formou švédských stolů a výběr je velký – housky, chleba, salámy, sýry, tři druhy marmelád, jogurtová kaše, nutella, vajíčka, pomazánky, zelenina, …) jsme opět 8:20 vyrazili a tentokráte si nechali poradit od kolegy od stolu a vyvezli se na sjezdovku číslo 1, která měla sice asi jen 3 kilometry, ale mě osobně přišla skvělá.

Nahoru vedla opět kabinková lanovka. Sjeli jsme dolů několikrát, než se následkem teploty okolo 12 stupňů sníh změnil opět na kaši. My se pak přesunuli opět na naši oblíbenou sjezdovku 9. Tam to bylo podobně kašovité a Martina padala jak švestky, načež usoudila, že toho má dost a počkala mě nahoře. Já sjel (s několika držkopády) do půlky, vyvezl se kabinkou nahoru a společně jsme pak sjeli kabinkou dolů. Pokud by to někoho zajímalo, celá cesta dolů trvá zhruba 10 minut (video s výhledy).

K večeru jsem zjistil, že nějak ztrácím hlas. Po poslední večeři (naštěstí bez ukřižování) jsem měl krátký střet s delegátem, který nám sdělil, že cestovkou slíbený návrat po posledním lyžování na hotel, sprcha a převlečení není možný a převlékat se budeme v autobuse. Když to řeknu hodně slušně, docela mě nasral. Celkově nám přišlo, že to tu má jako dovolenou, protože jsme ho vídali velice sporadicky a některé informace (například o vrácení skipasů) jsme vůbec nedostali.

Po večeři jsme šli na chvilku posedět s dětmi na pokoj a pak na našem pokoji celkem brzy odpadli. Nemoc se na nás podepsala. Noc byla opět ve znamení kašle a předčasného budíčku.

Neděle

Po půlnoci jsme si za společného kašle popřáli ke společným 23 měsícům a předali si dáreček. Po poslední snídani, sbalení se, naložení všeho do autobusu, jsme vyrazili na poslední lyžování. Tentokráte už rovnou na sjezdovku číslo 1, která byla zrána v super stavu a já si ten poslední den užil opravdu dokonale a to i přesto, že jsem prakticky nemluvil (v krku jsem měl jak kdybych sežral struhadlo). Jezdilo to jako blesk, dokonce jsem měl chvíli pocit, že jsem pochopil i ten carving :-D.

Bohužel před polednem padla nahoře docela hustá mlha a to až někde do poloviny sjezdovky. Jednou jsme to sice ještě sjeli, ale po mých dvou pádech jsem usoudil, že to už není zábava a tak jsme se přemístili na sjezdovku 2. Ano. Na tu, která nám přišla první den jako kolmá. A tu jsme si sjeli snad čtyřikrát a dokonce nás to bavilo. No jo, cvičením k mistrovství 🙂

Bohužel po poledni začalo pršet, tak jsme si dali poslední jízdu, rozloučili se se svahem a spolu s dětmi zapadli do restaurace dole, kde jsme si dali skvělý oběd (polévku s celestýnskými nudlemi, kynutý megaknedlík s mákem a vanilkovým pudingem a espresso), vrátili skipasy, v autobuse se převlékli a chystali se na cestu domů. Ta proběhla celkem v klidu až na neustálý kašel a snahu najít vhodnou polohu. V Ostravě jsme zastavovali pět minut před jednou hodinou ranní. V dešti jsme se rozloučili s dětmi a vyrazili domů.

Naše první společná lyžařská dovolená se povedla nadmíru. Doufám, že nebyla poslední.

Všechny fotografie a videa