Včera jsem vezl děti ke známým na prázdniny. Jet na otočku vlakem trasu Ostrava – Praha – Ostrava by se mohlo zdát lehce unavné, ale opak je pravdou. Obzvláště když si člověk krátí čas tím, že vymýšlí, jak to co nejpoutavěji popsat.

Cesta tam proběhla v pohodě. Děti si kreslily, hrály, povídaly, nebo sledovaly krajinu, takže nám těch necelých pět hodin uběhlo docela rychle. Předal jsem je, rozloučil se, zamáčkl slzu, počkal 40 minut na zpětný přípoj a doufal, že cestu zpátky absolvuji nejlépe v prázdném kupé. Mé naděje byly marné. Nejprve mě vyděsila pravděpodobně hluchoněmá žena nepříliš úpravného zevnějšku, která vstoupila do kupé, přikradla se až ke mně a deset centimetrů před obličej mi přisunula kartičku s ručně psaným textem, kterým žádala o příspěvek na vlak ve výší 148 korun. Zavrtěl jsem hlavou, načež se jala odcházet. V poslední chvíli se mi jí ale zželelo a nechal jsem jí dvacet korun, doufaje, že mě bůh Českých drah za tento dobrý skutek odmění soukromím. Kdepak.

Vzápěti se objevila docela sympatická blondýna, která ihned po dosednutí vytáhla mobil a velkou krabici jakýchsi keksů a cestu do Olomouce si krátila poměrně nechutným chrupáním a psaním esemesek, o jejichž pikantním obsahu nemohlo být, soudě z výrazu jejího obličeje a zvýšení kadence přežvýkování sušenek vždy po obdržení odpovědi, pochyb. Hned po ní do kupé vstoupila žena s prošedivělým rozložitým černochem, který vláčil obrovský kufr a chvíli jsem se opravdu bál, že ho umístí na jediné volné místo, které bylo nad mou hlavou. Samozřejmě, že k sezení si vybral místo vedle mě. Vzhledem k šíři jeho ramen jsem se celou cestu do Kolína, kde naštěstí vystupoval, krčil v koutku u okna nad knihou. Sestavu doplnil mladík s knihou a báglem velikosti rozčtvrcené tchýně.

Poté, co mladík a žena s čechoafričanem vystoupili, jsem se uvolnil a konečně odložil knihu, která už mi několikrát málem vypadla z rukou. Chtěl bych poděkovat ženě ve vedlejším kupé, že si dala s výchovou svého zhruba šestiletého synka takovou práci. Jen díky ní se mi nepodařilo celou cestu usnout tak tvrdě, že bych mohl být případně okraden. Kdykoli se o mou cestováním znavenou tělesnou schránku pokusil spánek, ozvala se buď rána do zdi kupé, nebo řvaný úryvek baníkovské hymny, případně protivný řev „Mamííííí nech měěěěěě, já chcu jíííít vééén a budu běháááát po chodběěěěěěě!!!“

No ale jinak cestuji docela rád 😉