Dnešní ráno nezačalo zrovna růžově. Vzbudil mě zvonek a já ještě v pyžamu po dotazu „Kdo je?“ otevřel dvěma uniformám. Nejprve mě napadlo, že se nám zase někdo vloupal do auta, ale než jsem stačil vychrlit espézetku, zeptali se sami, zda nemám doma manželku, případně dceru. To už mi trošku zatrnulo, ale po pravdě jsem oznámil, že sice ano, ale obě spí. Vylezlo z nich, že nějaká žena vyskočila dnes ráno z okna. Zamrazilo mě. Pak mi ukazovali její klíče, jestli je třeba nepoznám. Chvilku jsme diskutovali, kdo z domu ve věku kolem třicítky by to mohl být, ale nepřišli jsme na nic. Muselo se to stát někdy kolem páté hodiny ráno, kdy zrovna obvykle vstávám. Dnes jsem ale zaspal. Představa, že bych v kuchyni vařil čaj a třeba ji slyšel křičet…

Pak odešli a já šel kouknout z okna. Prostor okolo vchodu byl ohraničen páskou a dole na chodníku bylo tělo přikryté modrou igelitovou plachtou. Podle všeho musela vyskočit z okna na chodbě. Zamrazilo mě znovu při představě, že jsem ji možná znal, denně ji potkával ve výtahu, třeba ji i zdravil a netušil, k čemu se chystá. A třeba to byl momentální popud. Těžko říct. Ráno jsem doprovázel děti do školy a snažil se je u vchodových dveří směrovat doleva. Dcerce jsme to řekli, ta už je velká, ale náš citlivý florbalista by to chtěl určitě vidět na vlastní oči, tak jsem si vymyslel něco o vykradeném autě. Doufám, že mě proto nebude nenávidět.

Jak zoufalý asi musí být člověk, který se rozhodne odejít ze života vlastní rukou…