Ráno mě naložila žena se synem a odvezli do Dolní Lhoty na devátý ročník Dolnolhotské desítky. Těšil jsem se – přece jen s fanoušky z rodiny se běhá podstatně líp. Zpočátku se mi zdálo, že mě dost lidí předbíhá a to mi hodinky ukazovaly průměr pod 5 min/km. V hlavě mi znělo dokola „Hlavně nepřepálit, však se s nima ještě později uvidíš“. Na třetím kilometru mě doběhla kolegyně z práce a držela se se mnou až přes osmý kilometr, za což jí jsem moc vděčný, protože si myslím, že ten můj výsledný čas je daný tím, že jsem se jí snažil udržet (po 8. km jsme se rozloučili a zůstal za ní jen dým 🙂 ) Kolem všechno kvetlo, občas jsme si vyměnili pár slov, prostě pohoda.

Na čtvrtém kilometru jsme si prohlédli oba keňské favority, kteří už běželi zpět. Inspirující… Na pátem byla otočka a miniobčerstvovačka, která docela bodla. Zpátky už to bylo s jedinou vyjímkou z mírného kopce a běželo se líp než tam. Dokonce jsme i pár lidí (slovy dva) předběhli.

Před odbočkou k hřišti stála skupina místních fanynek a fandila hlasitě každému, kdo proběhl. V návalu endorfinů jsem se jich zeptal, jestli tudy neběželi dva černoši, což je poměrně dost pobavilo. Na cílové rovince na trávě jsem zmobilizoval poslední síly, přesto se tep celou dobu nedostal výš jak na 165. Po celou dobu ukazovaly hodinky pro mě docela neuvěřitelný průměrný čas a v cíli jsem nestačil hledět (56 minut 56 vteřin). V kategorii mužů 45-49 let sice 38. z 39, ale celkově 273. místo z 307 doběhnuvších účastníků.

Trošku mě mrzí, že medaile dostalo jen prvních 200 závodníků, takže kromě čísla bez jména a zážitku nemám nic na památku. Inu nevadí. Jo a v tombole jsem vyhral to samé, jako v porubské desítce s tím rozdílem, že tentokrát jsem nevymrzl.

Zatím můj nejlepší průměrný čas. Parádní závod. Lituju, že jsem to loni zaspal.

Tak zase příští rok!

Výsledková listina

Všechny fotky