Dnes má svátek Rudolf. To má pro mne určitý význam. Modří už vědí. V tenhle den se mi už leta vybavují hlavně nudle…

Vždycky si v tento den vzpomenu na souseda Rudolfa odnaproti, když jsem byl ještě malé dítko a bydlel jsem s babičkou v Hrabůvce. Mně bylo odhadem tak šest, jemu odhadem tak stošest. Matně si pamatuju, že měl jednu nohu dřevěnou, protože chodil o berlích a ne zrovna jako Jura. Obličej už si nevybavím, jen třesoucí se baryton a zasutou vzpomínku, že mi vždycky něčím připomínal Spejbla. Zřejmě tou nohou.

Chodíval jsem mu obden do nedalekého obchodu pro dvě lahvová piva. Vždycky mi dal síťovku a deset korun a já šel. Na zpáteční cestě jsem se vždycky snažil působit neviditelně, protože za tu síťovku jsem se strašně styděl. Nechával mi dvě koruny od cesty.

V paměti mi nesmazatelně uvízla jedna návštěva u něj v bytě. Pozval mě dál, aby mi předal peníze a síťovku. Vařil si zrovna polévku k obědu. Než došlo k předání oběživa, šel ji zamíchat. A já viděl jako ve zpomaleném filmu, jak se naklání nad hrnec, míchá polévku vařečkou a z jeho obrovského nosu se nezadržitelně blíží k hladině polévky obrovská kapka tekutiny…

Moje dětská duše byla tímhle zážitkem tak otřesena, že jsem zbytek dne nepromluvil. Možná odtud pramení moje odmítání polévek všeho druhu. Tenhle zážitek bych přirovnal k rybím hlavám v hrnci…

Tenhle příspěvek nemá mít žádnou pointu, nebo snad poskytnout čtenáři duševní osvícení. Prostě tu jenom je.