K tomuto podezření mě vede dnešní dvojí blízké setkání třetího druhu se zaměstnanci výše zmíněného marketu pro zahrádkáře a domácí kutily. Sháněl jsem plastové vodící lišty pro posuvné skříňové dveře a protože bloudění mezi regály se minulo účinkem, oslovil jsem jednoho ze znuděně postávajících osob v tričku s logem Hornbach s dotazem, zda mají skladem tyto lišty. Pro názornost jsem mu před obličej strčil zhruba deseticentimetrový kousek zmíněné lišty, který jsem si doma připravil pro případ, že by zaměstnanci obchodu nepochopili, co míním větou „sháním lišty k posuvným skříňovým dveřím … no takové to T co vypadá jako U“. Dotázaný se podíval zkušeným pohledem na plastový odřezek a prohlásil, že tohle tedy rozhodně nevedou a ať se poptám v konkurenčním podniku. Zklamán jsem zamířil nejbližší uličkou k pokladnám. Jaké bylo mé překvapení, když mě manžeLKa zavolala k vedlejšímu regálu a se slovy „Není to ono?“ mi ukazovala přesně tu lištu, kterou jsem potřeboval. No dobrá, řekl jsem si, pán je tady asi nový, popadl jsem lištu, zkontroloval cenu (225,- korun – proboha, z čeho to dělají???) a všiml si, že se jedná o dvě dvoumetrové lišty slepené k sobě lepící páskou. Na cenovce ale stálo „lišta 2 metry … 225 korun“. Zmaten jsem se obrátil na dalšího postávajícího a zeptal se jej, jestli lže cedulka a já za ty dva plastové kousky zaplatím u pokladny skutečně přes pět set korun nebo jak to vlastně je. Znuděně mi odpověděl „Ale to já nevím pane“. Pochopitelně … proč by zaměstnanec měl vědět takové nepodstatné věci. Zeptal jsem se tedy kdo že by to mohl vědět. Načež se zamyslel a prohlásil s neotřesitelnou logikou, že když jsou tedy k sobě přilepené, že to bude cena za obě. Už jsem se do něj raději přestal navážet a vyrazil k pokladnám. Měl pravdu.

A tak mě napadá – narazil jsem náhodou na dva nováčky a nebo byli z jiné planety?