Dnes jsem byl zbytkem rodiny přinucen zajít si k obvodní lékařce. Pár dní mě trápí suchý kašel, který začal nevinně jako noční pokašlávání před usnutím, o kterém jsem si myslel, že je způsobeno prachem – jsem tak trošku alergik. Postupem času se změnil v suchý štěkavý kašlodus, který když mě chytne, neví kdy mě pustit a pokud stojím poblíž nějakého nábytku, po odeznění záchvatu mám několik nových boulí. Ne, to si nestěžuji 🙂 Chci jen popsat pár příhod, které ozvláštnili tu nechutně dlouhou dobu strávenou v čekárnách. Zaslechnuto v jedné z čekáren: „Kurnik šopa, na cestu k dochtorovi aby si člověk vzal dovolenu!“

Přišel jsem do čekárny 15 minut před začátkem ordinace a už jsem byl čtvrtý. Sedl jsem si u sestry mezi tři přítomné ženy (dvě mladší vlevo a jedna starší vpravo). Sestra přivedla řeč na dcerku od své dcery, která šla dnes poprvé do školky. Já na to, že školka u našeho domu stávkuje. Ona pak cosi neutrálního o školách a stávce a já hrdinně do ticha „Ono to od těch učitelů není vůči prvňáčkům fér“. Osoba vpravo viditelně ztuhla. Sestra s mým názorem až tak nesouhlasila, načež pronesla „Ale co, však rodiče jim to vysvětlí a budou mít alespoň o den kratší rok, viďte paní učitelko?“ s pohledem k mé spolusedce po pravé straně. Zbytek čekání už jsem nepromluvil…

Posléze jsem byl vyslán pro pořízení snímku plic do nedalekého ústavu (cca 10 minut cesty). Předal jsem sestře žádanku a rozhlédl se. V čekárně bylo sedm lidí. Co pět minut se otevřely jedny dveře (dveře A), vyšla osoba v bílém plášti a přešla do dveří B. Po nějaké době vyšla ze dveří C, nesouc snímky a přešla do dveří A. Po chvíli se celý proces opakoval, což asi po páté cestě komentoval jeden přítomný větou „Třeba hledá východ“. Pak se otevřely dveře do místnosti s rentgenem, vyšel muž v bílém plášti s neupraveným dlouhým plnovousem (zprvu jsem si myslel, že jde o údržbáře), od kterého bych čekal větu „Nemáte dvacet korun na vlak?“ a pozval mě dovnitř. Po rentgenu jsem čekal na výsledek v čekárně, když tu ze dveří A vyběhla sestra se snímkem, na kterém bylo zřetelně vidět tlusté střevo, zabušila na dveře snímkovny a vmetla vousáči do tváře: „To jste dělal vy? To snad není pravda…“ Zbytku jsem neporozuměl, protože mluvila na jiné frekvenci, ale z posuňků jsem pochopil, že té paní měl udělat rentgen něčeho jiného. Chudák tam pak stál asi minutu a zíral do prázdna. Ještě že už jsem měl po focení, kdoví co se mu pak honilo hlavou 🙂

A pak že to bylo nudné dopoledne.