Pár týdnů mi vrtal v hlavě nápad, jak aktivně strávit dnešní státní svátek.

Ráno při pohledu z okna jsem sice zvažoval, jestli nezůstat celý den v pelechu, ale nakonec jsem si řekl, že zajedu jen nasát atmosféru a běžet vlastně nemusím. Když už jsem tam byl a potkal kolegyni z práce (skončila v ženách nad 50 třetí), tak jsem teda zaplatil – a řekněte sami – kdo by neběžel, když dostane takhle krásné číslo?

Trošku mě vyvedly z míry rozhovory okolostojících profesionálů („Fajn počasí, aspoň tu nebude tolik hobíků“) a pak ještě na startu („Na kolik to běžíš? 4:00? Já zkusím 3:50“). To jsem si říkal, že jsem tu asi špatně.

A navíc zima jak v morně…

Pak už to odstřelili a já se vydal na trať, pěkně v klídku, jako v parku. Po prvním kole z šesti jsem se podíval na hodinky a v duchu k sobě promluvil („4:55? Nejsi debil? Takhle polezeš poslední kolo po čtyřech a v novinách bude tvoje fotka s popiskou ‘I hendikepovaní s námi závodí‘„). Tak jsem trochu ubral, soustředil se na dech a sledoval okolí.

Když mě vcelku svižně předběhl asi 60letý stařeček, trochu jsem znejistěl. Ale co, nejsem tu, abych vyhrál, že. Po pátém kilometru jsem se automaticky přepnul do „ForrestGump“ modu a pak už jsem si jen představoval sušenku a čaj v cíli a měl čas i pozorovat okolí.

Ve čtvrtém kole mě předběhla dívčina, která vydávala u běhu takové zvuky, že ji podezřívám z dopingu pomocí Venušiných kuliček. V pátém kole mě zaujal chlapec, který měl stehno jako já předloktí a celkově vážil odhadem tak 37 kilo. Tomu musel hodně pomáhat vítr.

Při posledním kole jsem trošku zpanikařil, protože na druhé straně okruhu za mnou dlouho nikdo neběžel, tudíž jsem myslel, že jsem poslední. Ale skoro na konci se objevila skupinka odhadem 8 závodníků.

Pak už tu byl konečně cíl a já nevěřícně hleděl na průměr – 5:47 na kilometr – takový jsem snad ještě na desítku neměl. Skončil jsem na 152. místě ze 161 (oficiální výsledková listina – XLS). O tom, kolikátý jsem skončil ve své kategorii (muži 40 až 49 let), nebudeme mluvit, ano?

Chtěl jsem jít hned domů, ale když jsem dostal lístek do tomboly s číslem 144 – no řekněte, to už musí být znamení, ne?

Nebylo.

Vyhrál jsem kulové a za tu půlhodinu čekání jsem vymrzl jak sobí hovno.

Ale nevadí. Stejně jsem vyhrál. Nad sebou.