Po roce jsme opět vyrazili na squash. Těch třicet minut by se dalo shrnout do těchto několika bodů:

* začátek … příchod a nadšené rozcvičování
* 1. – 5. minuta … snažím se trefit míček
* 6. – 10. minuta – hernajs proč to pořád lítá jinam?
* 11. – 12. minuta – uff, začínají mě bolet ruce a nohy
* 13. – 14. minuta – to byla hezká výměna
* 15. – 16. minuta – tak tadyhle mě ještě nikdy nebolelo (copak je asi pod pravým žebrem?)
* 17. minuta – neměl by už být konec
* 18. – 26. minuta – ať už to skončí!
* 27. minuta – „ano je to hezký sport Pavla a určitě bychom měli chodit alespoň jednou týdně“
* 30. minuta – přežil jsem to, zaneste mě prosím někdo do šatny

Při placení jsem třepajícíma se rukama pohodil před provozovatele klubu studentskou kartu ISIC s vidinou dvacetikorunové slevy. S pohledem, který jakoby říkal „Někdo takhle starý nemůže studovat žádnou školu“ mi vrátil zbytek peněz do normální ceny. Tak snad příště…

Kupodivu dnes mě nic nebolí. Možná jsem mrtvý?! 🙂