V sobotu jsem se probudil do nádherného slunečného, skoro by se chtělo říct jarního jitra. Venku nádherně zpívali ptáci a člověku by se chtělo vyrazit do přírody.

ŠKRRRRRRK

„Mám skvělý nápad, umyju okna!“ ozval se nadšený hlas z obýváku a následoval pohled, který mě nenechal na pochybách jak to ve skutečnosti myslí. „Ale kdepak drahá, ještě by sis ublížila; umyju je sám.“, takto zřejmě měla znít vzorová odpověď. Tvrdý střet s realitou… Samotné mytí oken je vynikající nápad, ovšem ne tehdy, když je pár stupňů nad nulou. Mé výmluvy se míjejí účinkem („Vždyť tam svítí slunce“). Ano, slunce svítívá dokonce i na severním pólu.

Tak dobrá – za patnáct minut budu určitě hotov. Začnu obývákem, tohle okno vypadá nejhůř, skoro už ani nepoužíváme žaluzie. Po hodině a půl jsem si uvědomil, že pořád ještě drhnu to první okno v obývacím pokoji. Co vám budu povídat. V průběhu těch několika hodin („To už je oběd?“) jsem proklel všechny reklamy na „Fantastické čističe oken“, kde vysmátá žena jednou stříkne, jednou setře a okno je jako bez skla. Po obědě jsem si vzpomněl, že přijdou známí, ovšem na mé prohlášení „Bezva, dodělám to jindy“ se ozvalo „Kdepak, stihneš to než přijdou“. Po umytí kuchyňského okna jsem s překvapením zjistil, že venku dnes odpoledne opravdu nebyla mlha. Ještě pokojíček a je to? Kdepak, teprve teď začne ta pravá zábava – věšení záclon. Činnost, při níž vzepjatýma odkrvenýma rukama se snažím na několik zubatých nesmyslů upevnit čistě vyprané lapače prachu, které budou za několik měsíců opět v tomtéž žalostném stavu jako dnes. Inu radostný je život v centru města.

Dnešní akce ale nebyla zcela bez účelu. Alespoň už nemusíme celý den svítit v dětském pokojíčku…