V sobotu jsme se s dětmi vydali do domu dětí na sportovní dopoledne pro předškoláčky nazvané Hec boj. Děti si nabalily tepláčky a cvičky a ženuška mi ve dveřích vrazila do ruky tepláky a tenisky se slovy „Pro každý případ…“. Na mé ledově pronesené „Zapomeň na to, že bych se někde ztrapňoval…“ se jen uchechtla, což jsem pochopil zhruba za patnáct minut po příchodu na místo. Po dotazu „Rodiče cvičí taky?“ se na mě jedna z organizátorek podívala jako na idiota, který potřebuje zavázat bryndáček a chladně odpověděla „Samozřejmě!“. Pochopil jsem, že tuto sobotu bude veselo.

V tom davu maminek s tří až pětiletými ratolestmi jsme se my tři podobně postižení otcové docela vyjímali. Pohled na lístek se seznamem disciplín mě utvrdil v tom, že bude legrace: skoky v pytlích, slalom, hod míčem na cíl, strachový pytel a člunkový běh. Vrhli jsme se na první disciplínu. Nasoukal jsem se do pytle a po startu nasadil ďábelské tempo, což nemohlo skončit jinak, než to skončilo – kontaktem mých kolen a rukou o podlahu s hlasitým RUP. Rychle jsem se posbíral a jakž takž doběhl do cíle v naději, že mě nikdo neviděl. Soucitné úsměvy okolostojících matek mě přesvědčily o opaku. Domík trať absolvoval v pořádku… Následoval slalom, ten kupodivu proběhl naprosto v pohodě. Pak Domík házel pěti míči do veliké obruče. Z pěti trefil čtyři. Rodiče to měli těžší – trefit se tenisákem do minitlamičky papírového králíka se mi podařilo jednou. Neva, ještě zbývají dvě disciplíny.

Strachový pytel byla černá látková roura na obou koncích opatřená obručemi, které držely mladičké pomocnice. Bohužel v mém případě, kdy jsem se vrhl do pytle s vidinou zlaté medaile jedna z nich obruč neudržela a než jsem se dostal ven, uběhla snad minuta. No nic, není důležité vyhrát, že. Následoval rybolov prutem s magnetem na konci. Nachytali jsme s Domčou za minutu celkem 17 rybek, což bylo o jednu méně, než vítězný klučina… Následovala poslední disciplína – zlatý hřeb programu:-)

Za názvem člunkový běh se skrývala dráha, kde nejprve bylo nutno udělat kotrmelec, pak přeskočit švédskou bednu, prolézt rozebrané části švédské bedny, proskákat obručemi a přeběhnout lavičku. Startoval jsem před Domíkem (…jak asi udělám kotrmelec? Naposledy jsem ho dělal před sto lety ve škole…). Kotrmelec dopadl skvěle až na to, že když jsem vstal a lezl na bednu, mozek si usmyslel, že to podle něj není ta vhodná poloha po kotrmelci, načež jsem zakopl o vrch bedny a sesul se přes bednu na zem. Výkřik jedné z organizátorek „Proboha! Nestalo se vám nic???“ museli slyšet úplně všichni:-) Pokračoval jsem v okruhu pronásledován tou dobrou ženou; zřejmě mě chtěla ošetřit. Zbavil jsem se jí až v cíli. Domča opět celou trasu absolvoval bez problému…

Na tohle sportovní dopoledne budu dlouho vzpomínat:-)