Déšť

Už abych byl doma, pomyslel si. Při představě sucha, prostřeného stolu a jeho Agnes se v něm rozhostil pocit pohody, který nerozptýlila ani absence deštníku, která začínala být akutní.

Čímpak mě asi překvapí? Před očima mu zvolna probíhalo množství kulinářských zázraků, které už mohl vidět doma na stole. V tom byla Agnes skutečná jednička.

Podíval se na hodinky. Musím si pospíšit, nebo se dnes bude večeřet beze mne.

-ZASTAV SE-

Ohlédl se, jakoby v dálce slyšel volání. Snažil se něco zahlédnout přes téměř neprůhlednou stěnu vody a tmy.

-ZASTAV SE A POSLOUCHEJ-

Tentokrát to slyšel docela zřetelně. Rozhlížel se na všechny strany, ale nic zvláštního neviděl. Ulice, kterou šel, byla liduprázdná a tak raději zrychlil, protože domů mu zbývalo asi ještě čtvrt hodiny rychlé chůze.

-PŘED NÁMI NEUTEČEŠ-

Náhle si uvědomil, že ten hlas nevychází z nějakého konkrétního místa. Ať to bylo jakkoli zvláštní, ten hlas zněl odevšad. Bena napadlo, jestli v některém z okolních domů němá někdo otevřené okno a nesleduje televizi. Pomyslel si, že určitě běží nějaká kriminálka, což ho na chvíli uklidnilo.

-TEĎ TO JIŽ NEBUDE DLOUHO TRVAT-

Tentokrát zazněl hlas s netušenou intenzitou. Ben se až zachvěl, kolik síly a napětí bylo v té jediné větě.

Co to k sakru je?

A v tom vzduchem zahřměla výzva takovou silou, že Ben ucítil, jak se mu pod nohama zachvělo dláždění:

-VYJDĚTE ZE SVÝCH PŘÍBYTKŮ A SLYŠTE ROZSUDEK!-

Najednou si všiml, že už tu nestojí sám, ale že se ulicí blíží několik zvědavců s deštníky a jen tak nalehko v domácí ústroji.

„To je zase nějaká reklama. Že s tím nedají pokoj,“ bručel postarší muž v županu.

“ Kdepak reklama, to jsou ty drůžice!“, tvrdil prošedivělý děda, který vyšel do deštivého večera jen tak v košili, teplákách a bačkorách.

„Věděla jsem, že jednou přijdeš, Pane. Jsem připravena k účtování,“ šeptala starší žena se sepjatýma rukama na prsou.

A hlas zazněl znovu:

-Sledujeme Vás od počátku Vašeho vývoje, kdy Vám bylo umožněno nepozorností jednoho z našich vědců při jistém experimentu pustit se větve a slézt dolů ze stromu. Od počátku jsme věděli, jak to dopadne. Ale po nesouhlasu našich vědeckých kapacit jsme upustili od okamžité likvidace nově vzniklého živočišného druhu. Dali jsme Vám šanci. Stanovili jsme období, kdy se nebudeme vměšovat do Vašich záležitostí, ať budou jakékoli. Toto období mělo trvat stotisíc let. Na jeho konci měla rozhodnout RADA, zda jste obstáli ve zkoušce „O ŽIVOT“, nebo ne. Vzhledem ke katastrofickému zhoršení Vaší situace v posledních letech se Rada rozhodla na zvláštním zasedání k okamžité likvidaci celého druhu bez vyjímek. A k tomu jsme byli určeni právě my. Vraťte se na svá lůžka na čekejte!“
Všichni stáli ještě hodnou chvíli jako vytesaní z kamene. Pak spolu začali lidé živě rozmlouvat. Někdo se křižoval, jiný zase tvrdil, že se to všem jenom zdálo. Postupně se začali rozcházet do svých domovů.

Ben uvažoval, co si o tom má myslet. „A k tomu jsme byli určeni právě my!“, co to znamená MY? Vždyť tady nikdo není.

Co to jen znamená? Davová psychóza? Nesmysl. Také myšlenku přenosu myšlenek na dálku zavrhl. A odkud vlastně ten hlas přicházel?

Proč se nic z toho, co sliboval, neděje? Ten člověk měl nejspíše pravdu, když mluvil o reklamě. Raději půjdu, už tak jsem promoklý až na kůži.

Ben se odebral deštivým večerem k domovu, kde čekala s pomalu stydnoucí večeří Agnes.

—

Tu moc pršelo tak, jako nikdy dřív.
Miliardy obyvatel GERY se snášely k zemi, aby tu našli svůj nový domov.

A pak se políbily oceány.

--> Štítky: písání

Lovci

Objednal jsem si u stevardky kolu s ledem a uvelebil jsem se u okna. Pod křídly ubíhají mraky. Začaly se mi klížit oči. Ostatně mám přes hodinu času, tak proč bych si nezdřímnul.

Čekají mne tři nelehké dny. Budou tam vědci z celého světa. Konference takového rozsahu se koná jednou za dva roky. Téma té letošní nebylo vybráno náhodou. V poslední době začaly přicházet z různých krajin značně podivné zprávy. Povětšinou se týkaly ztrát nejrůznějších dopravních prostředků, auty počínaje a vlaky konče. To se stávalo na normálních linkách za bílého dne. Nejzajímavější byl fakt, že všechny dopravní prostředky se ztrácely v přibližně stejnou dobu. Náhodní svědkové uvádějí čas 13 hodin plus mínus 10 minut.

Rodiny zmizelých lidí se začaly bouřit, demonstrovaly, zasílaly prosebné i výhružné dopisy vládám svých zemí.

Proto byla konference, na kterou letím, svolána o půl roku dřív.

Ale teď už nechám mozek odpočinout, zbývá mi necelá hodinka. Kola příjemně chladí a oči se samy zavírají…

—

„Nevím, jestli se to povede, nikdy jsem nepočítal s něčím tak velkým.“

„Sakra, chceš říct, že to ztroskotá na nějakejch tvejch nedomyšlenostech?“

„Nevím, prostě nevím! Konstruoval jsem to na maximální rozměr objektů do 50 metrů. Ale tady ti nemůžu zaručit stoprocentní účinnost. Vždyť ten krám má určitě přes sto metrů!“

„Tak hele, podívej. Svoje prachy jsi dostal, tak se snaž! A jestli od toho chceš před poslední akcí ustoupit, tak řekni. Naši PŘÁTELÉ asi nebudou v tomto případě nejpřívětivější, co myslíš?“

„Pokusím se udělat, co je v mých silách. Ale za výsledek neručím!“

—

Probudil jsem se. Vlastně nevím, jestli jsem úplně vzhůru. Kolem je naprostá tma a já ležím. Ale vždyť mám sedět v pohodlné sedačce a mířit k NEW TIME!

To je nějaký nesmysl!

Zvláštní, nemohu se pohnout.

Začíná tu být chladno.

I když nic nevidím, cítím, jak mi od úst vystupuje pára. Nacházím jediné vysvětlení, zřejmě jsme havarovali a já ležím v nemocnici.

Ta zima začíná být nesnesitelná.

Někde pode mnou je slyšet nějaký bzukot.

Do stehna se mi zabodla neviditelná jehla.

Začínám se potápět hloub a hloub, až k samým hranicím nebytí…

—

„Konečně jsme se dočkali. Boxy máme plné, všechny možné rasy a národnosti. Za několik minut se vracíme. Jak se těšíš domů, LEE?“

„To víš, půl roku z domova, to už je poznat. Ale hlavní je, že splníme úkol VLÁDCE. Až se vrátíme, asi přestanu lítat. Usadím se někde na okraji, daleko od lidí a tam spokojeně dožiju těch několik let, co mi zbývá.“

„Ale LEE, copak ty se nezúčastníš VLÁDCOVA experimentu? Přece jsi se nevydal na tuhle výpravu jenom proto, aby jsi její výsledky nevydal jiným!“

„Možná mě za to odsoudíš, ale já na ten experiment moc nevěřím. Nesmrtelnost – tu chtěli už naši prapředkové a víš, jak to dopadlo. Několik těch, kteří zbyli, je roztroušeno po všech koutech vesmíru. Viděl si, jak naši dopadli na Zemi. Trosky, živící se tou odpornou lidskou „životodárnou!“ tekutinou, trosky, které mohou vycházet jen po západu slunce a s východem slunce se zase vracet do hlíny! HALE, to přece není život!!“

„Máš pravdu LEE, ale VLÁDCŮV experiment je založen na úplně jiném principu. Copak jsi o tom nečetl?“

Ale četl, HALE. A vůbec, nechme zbytečných dohadů. Můj názor znáš a budu rád, když se o něm nebudeš nikde zmiňovat. Abych nezapomněl, co uděláme s těma dvěma ´zásobovačema´?“

„Bez starosti, LEE, leží v boxu číslo 15 a 37.“

„Takže je všechno v nejlepším pořádku a my se můžeme uložit k několikaměsíčnímu spánku.“

„Máš pravdu, takže ti přeji symbolickou dobrou noc, HALE.“

Zanedlouho klapla dvě víka hybernátorů a loď přešla na automatický režim.

—

„Parádní úlovek, ESEXI. To je zásobárna bílkovin nejméně na osm generací dopředu. A jak vidím, jsou tady zastoupeny dokonce dvě vesmírné civilizace. NEJVYŠŠÍ bude spokojen.“

--> Štítky: písání

Štafeta

Když jsem se kolem desáté hodiny ukládal ke spánku, bylo vše v pořádku. Snad jen…

Ale to je nesmysl!

Totiž takhle – mým velkým koníčkem jsou hvězdy. Vydržím se dívat na hvězdnou oblohu třeba celé hodiny.

Také ten večer, než jsem šel spát, jsem chvíli pozoroval ty jiskřivé body rozsypané po tušově černé hladině oblohy.

Všiml jsem si, že malinká hvězdička kousek nad Jupiterem, kterou jsem objevil asi před týdnem, zářila jinak, než předchozí dny. Světlo, které vyzařovala, mělo nyní zvláštní oranžový nádech. Nepřikládal jsem tomu žádný význam. Ostatně, byl jsem unavený po těžkém dnu a chtělo se mi spát. Uložil jsem se tedy k spánku a zanedlouho jsem usnul…

—

Můj spánek netrval dlouho.

Když jsem se probudil, oznamovaly nástěnné hodiny u sousedů půlnoc.

-Co mně vlastně vzbudilo?-

S nechutí jsem vstal a díval se z okna, jestli někdo nezvonil. Ale ulice byla liduprázdná, všude bylo ticho. Překvapilo mě, že nesvítila žádná z pouličních lamp, což bylo u nás neobvyklé.

Pohár vody a prášek na uklidnění to spraví, říkal jsem si. Usnul jsem téměř okamžitě. Ve spánku na mě útočily příšery z vědeckofantastického románu, který jsem nedávno dočetl.

Zbytek noci se už nic zvláštního nepřihodilo.

Jenže, co se vlastně stalo? Nemůžu se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Budu muset vstát a porozhlédnout se po příčině toho vnitřního nepokoje.

Zvláštní, hodinky se mi zastavily na dvanácti hodinách. Dvanáct hodin, to je přece doba, kdy jsem se v noci vzbudil, nebo lépe řečeno, byl jsem vzbuzen (jenže čím?).

-Co to má znamenat?-

Teď mi konečně došlo, co se mi zdá divné na dnešním ránu. Ruch a šum z ulice!

Venku bylo naprosté ticho.

Když řeknu NAPROSTÉ, nemyslím tím ticho, jaké je třeba uprostřed noci. Tohle je něco jiného. To je DOKONALÉ ticho, jako když v jediné vteřině utichnou všechny stroje, zastaví se všechna auta, všichni lidé i zvířata zůstanou stát na místě.

Napadá mě tohle je ticho, jaké ještě žádný člověk NIKDY neslyšel! Otřásl jsem se.

Ale to je přece nesmysl! Budu muset přestat číst ten laciný vědeckofantastický brak, protože už z toho fantazíruju nejen v noci, ale i ve dne.

Je čas se jít umýt, oholit, nasnídat se a vyrazit za Karlem, beztak už mu slibuji návštěvu skoro měsíc. Je to stejný fanda do hvězd jako já. Včera mi volal, že má úplně nový hvězdný atlas. To si nemůžu nechat ujít!

Dnešek se skutečně nevydařil.

Nejdřív ta noc, pak to divné ráno a teď ještě ke všemu neteče voda. Budu se muset oholit nasucho. Přistupuji k zrcadlu a vzápětí mi z hrdla vyráží nelidský výkřik…

Asi jsem omdlel, protože ležím na zemi. Hrozně mi třeští hlava. Nejspíš jsem se uhodil o vanu. Pomalu se z¨rozpomínám, co se stalo.

-Už vím!-

Viděl jsem něco nepředstavitelného v zrcadle!

Ale to přece…

Sbírám odvahu zvednout se ze země a podívat se tam ještě jednou.

Opatrně se blížím rukou ke své tváři a dotýkám se jí. To přece nejsou moje vlasy, to přece není moje kůže, to přece nejsem JÁ!!!

Zvedám se a plný obav přistupuji k zrcadlu.

Proboha, něco tak obludného jsem ještě neviděl!!

Musel jsem se přidržet umyvadla, abych znovu neupadl.

-Panebože, co se to se mnou stalo?-

Přece už dávno nespím.To je příšerné! Musím se uklidnit a v klidu všechno promyslet. Určitě mám halucinace, vždyť to je nesmysl!

Znovu se dívám do zrcadla, ze kterého na mě hledí záhrobní příšera s několika chomáči vlasů a posledními zbytky masa na tváři. Rozklad! Tak přeci vypadá člověk asi 14 dní po smrti!

-Ne, nevydržím se dívat!-

Pohled mi sjel na ruce, tedy na to, co ještě před chvílí bylo možno nazývat rukama. Ohyzdné pařáty mrtvoly!

To přece není možné, přece jsem se za jedinou noc nezbláznil! Stačil jsem si ještě všimnout svého pyžama, které začínalo pomalu trouchnivět.

Poslední pohled, když jsem klesal k zemi, padl na můj hrudník.

Zbytky masa na žebrech, pod kterými jsem uviděl červené tepající srdce. A pak už jsem se ponořil do zvláštní oranžové mlhy…

—

„Probuď se, bratře!“

Ten hlas k Markovi doléhal z nesmírné dálky. Byl vděčný za ten jediný zvuk, ale zároveň se otřásl hrůzou. To, co slyšel, by se dalo nazvat vším, jen ne lidským hlasem. Odporný, škrábavý zvuk, linoucí se z hrdla sedmihlavé saně, ale rozhodně ne lidský hlas.

„Probuď se, bratře, je po všem!“

Marek pomalu a nejistě otevřel oči. To, co uviděl stát nad sebou, překonávalo vše, co si kdy představoval pod pojmem příšera. Skláněly se nad ním tři postavy, zahalené do ztrouchnivělých hadrů, zpod kterých prosvítaly kosti. Při pohledu na to, co u člověka nazýváme hlavou, Marek málem znovu upadl do bezvědomí. Těžko se TO dalo nazvat lidskou tváří. Několik chumáčů něčeho, co dříve bývaly vlasy, dvě kalné oči, zapadlé hluboko v důlcích, z nosu zbývalo jen málo a místo úst několik zubů, které vytvářely na tváři odporný škleb. Celá tato ´tvář´ byla jakoby z teplem rozpouštějící se gumy.

„Neboj se, bratře, jsme lidé, stejně jako ty!“ promluvil další z těch tří a podal Markovi ruku.

Marek se odvrátil, ale nabízenou pravici přijal.

„Víme, že to pro tebe nejsou, stejně jako pro nás nebyly příjemné chvíle, ale pokusíme se ti přiblížit, co se vlastně stalo“, promluvil poslední z nich.

„Nejprve ti chci říct, že nejsme z tvé planety. Naši zem by si marně hledal ve vašich hvězdných atlasech. Je to ta malá hvězdička, kterou jsi objevil před devíti dny. Naši vědci objevili vaši planetu teprve nedávno, víceméně náhodou. Začali jsme vás zkoumat a zjistili jsme, že jste stejní jako mu, nejen co do vzhledu, ale i co se týče psychické stránky. Naši lidé se začali radovat, že máme ve vesmíru bratry. Nejvyšší představitelé naší GEY rozhodli poslat k vám výpravu. My tři jsme se stali členy této výpravy. Celkem nás mělo letět pětadvacet. Celá cesta měla trvat asi tři dny. První dva dny probíhaly celkem normálně. Třetí den už jsme měli vaši Zemi jako na dlani. Asi dvě hodiny před koncem cesty (přibližně vašich 22) zaznamenaly lokátory, namířené na naší planetu podivný oranžový opar. Během několika vteřin se celá naše loď ocitla jakoby v oranžové mlze. A pak se začaly dít neuvěřitelné věci. Já, jako velitel výpravy, jsem měl v řídícím středisku všechny členy na monitorech. Doslova před očima se mi vypařilo dvaadvacet členů výpravy, kromě nás tří, kteří jsme byli v kritickou dobu v řídícím středisku. Loď se v jediné vteřině stala neovladatelnou. Přešli jsme tedy na ruční řízení, i když jsme věděli, že je to předem ztracené. Všichni tři jsme zděšeni uvažovali, co se mohlo stát, když tu přišla na frekvenci MHF pro přísně tajné vysílání kódovaná zpráva z naší planety. Byla tohoto znění:

´Bratři, v tomto okamžiku už se nemáte kam vrátit. Naše GEY je zničena. Byli jsme napadeni bytostmi z planety NOSFERRATO. Je to ta nenápadná oranžová planetka, viditelná na obzoru při východu RHEA. Zaútočili na nás hned po vašem odletu. Ještě, než se s vámi navždy rozloučíme, chtěli bychom vám předat zkušenosti s jejich nelidským plánem. Chtějí z celého vesmíru udělat jedno velké pohřebiště. Ničí vše živé zvláštní oranžovou mlhou, která se rozprostře nad planetou. Většina lidí se okamžitě po zásahu vypařila a zůstala po nich jen hromádka popela. Nejhorší na tom je, že se zbytkem lidstva se stalo doslova něco příšerného! Je to těžké popsat slovy, ale je to strašné! Po naší planetě se nyní potulují stovky příšer, jakoby vystoupivši z hrobů.

Touto zprávou bychom vás a lidi z planety Země chtěli varovat před smrtelným nebezpečím. Sbohem, bratři!´

Tak skončila depeše z naší rodné GEY. Po přijetí zprávy jsem si začal všímat u svých přátel změn, které byly popsány ve zprávě. Bylo to hrozné! Ještě teď se třesu hrůzou, když si vzpomenu, jak jsem je viděl před sebou… Najednou však, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se můj psychický stav změnil. Jakobych tak žil od nepaměti. Už mě neděsil pohled na mé dva kolegy, ani pohled do zrcadla.

Nakonec se nám podařilo i přes nemalé problémy s ručním řízením přistát. Viděli jsme na obrazovkách, jak k nám přibíhají lidé. Můj pohled zalétl k hodinám. Ukazovaly 24 hodin pozemského času. Otevřel jsem vstupní dveře a uviděl smrtelnou hrůzu v lidských očích. Ve stejném okamžiku se kolem rozprostřela oranžová mlha, všichni lidé mi zmizeli z očí a jen vítr rozfoukával vrstvu popela na ulici…

A najednou mi došlo, že ty bytosti, které takto nakazily nás a naši planetu, k nám třeba také jenom letěly na přátelskou návštěvu, tak jako my k vám…

Uvědomil jsem si tu hrůznou zkušenost – věčně budeme bloudit vesmírem a tam, kde přistaneme, zasejeme pouze smrt. Je to strašné!“

Skončil své vyprávění a Markovi se najednou ti tři už nezdáli tak odporní.

„Bratře, navrhoval bych, abychom šli a hledali nám podobné na Zemi“, řekl Markovi první z nich.

Marek byl smutný. Tak dlouho lidstvo čekalo a věřilo v existenci mimozemské civilizace a teď, když se potvrdila, není už nikdo, kdo by se radoval.

„Souhlasím, přátelé. Nevěřím sice, že by se tím něco změnilo, ale člověk byl odjakživa tvor společenský a tak pojďme tu společnost hledat!“

A zanedlouho již bylo možno vidět za obzor mířící čtveřici, které dříve nesly hrdý název člověk…

—

„Babi, co je to upír?“

„Proboha, dítě, kdo ti dal tuhle knížku? Hned mi ji dej! To není čtení pro děti, jako jsi ty!“ odpověděla stařenka a vzala malému Petříkovi knihu s nápisem .

„Ale babi, co je to ten upír?“

„Už jsem ti řekla, abys nezlobil. Jestli nepřestaneš, nepůjdeš zítra ven!“

„Babičko, prosímtě, když mi to řekneš, tak už nebudu zlobit a budu hned spát,“ naléhal dál Petřík.

„Ale no tak dobře. Jak bych začala? To máš tak. Kdysi za starých časů si lidé ještě nedovedli vysvětlit různé přírodní úkazy a tak si vymýšleli různé pohádky. Tak třeba, šel Honza do lesa, viděl světlušky, nevěděl, co to je a tak ve vesnici začal rozhlašovat, že v lese straší bludičky. Podobně to bylo asi z upíry. Říkalo se, že koho kousne upír, z toho člověka se hned taky stane upír a musí vysát krev někomu dalšímu a tak pořád dokola. Také se říkalo, že upíři žijí věčně, že neumírají. Ale to jsou všechno jenom pohádky. Tak, a teď už se přikryj a pěkně spi!“ a políbila Petříka na čelo.

„Dobrou noc, babičko, To je dobře, že to byla jenom pohádka.“

Stařenka pohladila spícího Petříka po vlasech.

Venku začalo pršet.

Šla k oknu a chtěla jej zavřít. Zablesklo se. Na malou chvíli se ženě zdálo, že vidí v dálce čtyři postavy v otrhaných šatech.

„Snad to do rána přejde,“ mávla rukou.

Zavřela okno a šla spát.

--> Štítky: písání